⚡ Daňově uznatelné náklady při nabíjení elektromobilů v praxi

V následujícím textu se budeme zabývat problematikou daňové uznatelnosti nákladů, které vznikají v praxi při používání vozidel poháněných elektřinou. Prostor bude věnován především stanovení a prokázání nákladů na spotřebu elektrické energie včetně řešení situací a vztahů vznikajících v této souvislosti mezi zaměstnavatelem a jeho zaměstnanci.

Obecné podmínky daňové uznatelnosti nákladů jsou v případě elektromobilů stejné jako u klasických motorových vozidel využívajících ke svému pohonu uhlovodíková paliva. Podrobnosti uvádí článek Automobil v obchodním majetku.

V případě fyzických osob – podnikatelů platí při zvažování vkladu elektromobilu do obchodního majetku z pohledu daňové optimalizace obecné pravidlo, že čím vyšší je vstupní cena vozidla a čím více se elektromobil využívá pro služební účely, tím se zvyšuje pravděpodobnost výhodnějšího daňového režimu u elektromobilu vloženého do obchodního majetku v porovnání s používáním elektromobilu soukromého.

Při srovnání cen klasických automobilů a elektromobilů jsou v současné době pořizovací náklady v případě elektromobilu relativně významně vyšší a ekonomická výhodnost jeho využití tak roste především s mírou jeho využívání. Z toho je zřejmé, že v obecné rovině by se vložení elektromobilu do obchodního majetku mělo ve srovnání s automobily se spalovacím motorem vyplatit častěji.

Náklady spojené s provozem elektromobilu uplatňované v rámci stanovení základu daně z příjmů se budou lišit právě s ohledem na skutečnost, zda se bude jednat o vozidlo vložené do obchodního majetku, kdy se v takovém případě bude jednat zejména o odpisy, spotřebu pohonných hmot (elektřiny) a dalších kapalin nutných pro provoz vozidla, různé typy pojistného, výdaje na opravy, údržbu, technické prohlídky atd., nebo o vozidlo soukromé, kde půjde o základní náhradu a náhradu výdajů za spotřebovanou elektřinu.

V souvislosti s tím je třeba připomenout, že i v případě elektromobilů lze místo výdajů na spotřebovanou elektřinu uplatnit tzv. paušální výdaj na dopravu podle § 24 odst. 2 písm. zt) ZDP. Více k paušálnímu výdaji na dopravu viz text Automobil v obchodním majetku.

Prokázání nákladů na spotřebu elektrické energie představovalo jednu z největších praktických překážek pro rozšíření používání elektromobilů v souvislosti s podnikáním, neboť představa dlouhých a složitých sporů se správci daně v této otázce odradila mnohé z těch, kteří by jinak byli elektromobilitě nakloněni.

Zatímco u klasických pohonných hmot, jako je benzin nebo nafta, byla historicky poměrně jednoznačně stanovena pravidla prokazování skutečné spotřeby, případně výše náhrady za spotřebované PHM vycházející např. z údajů v technickém průkazu vozidla, a stanovena rovněž průměrná cena jednotlivých druhů PHM, v případě využití nákladu náhrady na spotřebu PHM u elektromobilů tato pravidla absentovala.

Tuto skutečnost potvrdily v roce 2018 i závěry Koordinačního výboru na téma Cestovní náhrady při použití elektromobilu. S ohledem na absenci stanovení výše náhrad za spotřebu PHM v podobě elektrické energie zástupci Komory daňových poradců ČR navrhovali vycházet při použití elektromobilu z ekonomicky zdůvodnitelné výše nákladů na dobití zásobníku energie, přepočtených jako náhrada za ujetý kilometr dle údajů v technické dokumentaci elektromobilu nebo uváděných výrobci srovnatelného typu elektromobilů.

Jak se dalo očekávat, zástupci Generálního finančního ředitelství s těmito závěry nesouhlasili. Konstatovali, že uplatnění cestovních náhrad není v případě elektromobilů v zákoně o daních z příjmů upraveno a je tak třeba prokázat konkrétní cenu, za kterou je elektřina pořízena, a rovněž spotřebu elektřiny na ujetou vzdálenost s tím, že i v  případě zaměstnanců zákoník práce předpokládá, že cena elektřiny bude zásadně prokazována předložením dokladu o jejím nákupu.

Podle § 158 odst. 3 ZP platí, že cenu pohonné hmoty včetně elektrické energie prokazuje zaměstnanec dokladem o nákupu, ze kterého je patrná souvislost s pracovní cestou. Nicméně v případě, kdy zaměstnanec hodnověrným způsobem cenu pohonné hmoty zaměstnavateli neprokáže, použije zaměstnavatel pro určení výše náhrady průměrnou cenu příslušné pohonné hmoty stanovenou prováděcí vyhláškou.

Tuzemská legislativa tak při výpočtu náhrad za spotřebované pohonné hmoty vč. elektřiny vychází ze skutečně ujeté vzdálenosti (uvedené v knize jízd), z průměrné spotřeby uvedené v technickém průkazu k vozidlu a z prokázané ceny nakoupených spotřebovaných pohonných hmot. Namísto skutečné ceny nakoupených pohonných hmot tedy zákoník práce obecně umožňuje použít pro výpočet náhrad ceny stanovené ve vyhlášce MPSV. V případě domácího nabíjení elektrických vozidel ovšem neexistovala žádná jednotná cena elektřiny pro stanovení náhrady nákladů vynaložených zaměstnancem na nabíjení vozidla. Obecně se tak vycházelo z povinnosti zaměstnance prokázat veškeré náklady, které mu má zaměstnavatel nahradit, což bylo ovšem v praxi velmi složité.

Právní předpisy již na tuto skutečnost zareagovaly a vyhláška MPSV č. 358/2019 Sb. poprvé obsahovala i referenční cenu pro elektřinu spotřebovanou jako pohonná hmota při nabíjení elektromobilů na rok 2020 (vyhláška konkrétně uvádí, že výše průměrné ceny pohonné hmoty podle věty třetí v § 158 odst. 3 ZP činí 4,80 Kč za 1 kilowatthodinu elektřiny). Pro rok 2021 pak vyhláška č. 589/2020 Sb. stanoví částku 5 Kč za 1 kWh.

Uvedenou cenu elektřiny lze použít zejména pro účely nabíjení v domácnosti, ale i pro ostatní situace, kdy zaměstnanec není schopen prokázat konkrétní náklady na nabíjení vozidla použitého pro pracovní účely. Celková výše náhrady je pak stejně jako u uhlovodíkových paliv určena podle ujeté vzdálenosti a spotřeby elektřiny.

Zásadní význam pro podnikatelskou veřejnost má vyřešení otázky stanovení nákladů za spotřebu PHM v podobě elektrické energie u elektromobilů zahrnutých v obchodním majetku. V rámci této skupiny se totiž jedná jak o vozidla fyzických osob zahrnutá v obchodním majetku, tak především o veškerá vozidla v majetku osob právnických.

V praxi navíc u elektromobilů na rozdíl od automobilů na uhlovodíková paliva dochází k situaci, kdy vozidlo zaměstnavatele dobíjí zaměstnanec ze své domácí elektrické sítě, přičemž nebylo jasné, jak stanovit výši závazku zaměstnavatele z tohoto titulu vůči zaměstnanci. V této věci bylo v rámci jednání dalšího Koordinačního výboru na počátku roku 2020 odsouhlaseno, že při stanovení výše náhrady může zaměstnavatel použít výše zmíněnou průměrnou (referenční) cenu pohonné hmoty za 1 kilowatthodinu elektřiny. Tento příjem není na straně zaměstnance předmětem daně z příjmů a nepovažuje se za příjem ze závislé činnosti podle ustanovení § 6 odst. 7 písm. a) a d) ZDP.

Řešení situace, kdy není jednoznačně prokázána cena elektrické energie spotřebované na provoz elektromobilu z pohledu daňových výdajů zaměstnavatele, přinesla až novela ZDP zákonem č. 609/2020 Sb. (tzv. daňový balíček 2021). Novela umožňuje v rámci nového znění § 24 odst. 2 písm. k) ZDP bodu 1 použít pro stanovení výdajů za pohonné hmoty spotřebované vozidlem, které má elektrický pohon nebo hybridní pohon kombinující spalovací motor a elektromotor, průměrnou cenu elektřiny stanovenou pro účely poskytování cestovních náhrad podle zákoníku práce, tedy cenu 4,80 Kč/kWh (pro rok 2020), resp. 5 Kč/kWh pro rok 2021.

Z pohledu nepřímých daní je třeba zdůraznit, že dobití elektrické energie do vozidla zaměstnavatele uskutečněné zaměstnancem v rámci pracovněprávního vztahu, kdy je související příjem zdaňován jako příjem ze závislé činnosti dle § 6 ZDP, nepředstavuje ekonomickou činnost dle § 5 odst. 3 ZDPH.

První možnost „tankování paliva”, v případě elektromobilů tedy dobíjení elektrické energie, představují veřejné dobíjecí stanice, kterých je v Česku přes 500 a v současné době přibývají i po stovkách ročně. Z praktického pohledu je vhodné rozlišovat rychlonabíjecí stanice, kterých je asi třetina z celkového počtu. Někdy jsou označovány symbolem „DC”, tedy stejnosměrný proud, a jejich výhoda spočívá právě v tom, že poskytují autu přímo stejnosměrný proud, který si auto nemusí převádět, a není tak omezeno výkonem své, často pomalejší, palubní nabíječky a omezením v rychlosti nabíjení jsou pouze parametry baterie, případně jejího chlazení. „Pomalé” nabíjecí stanice poskytují autu, stejně jako domácí či průmyslové zásuvky (viz dále) střídavý proud (AC), takže ten se musí nejdříve převést na stejnosměrný proud a teprve následně uložit do baterie. K tomuto převodu slouží palubní nabíječka a její výkon a konfigurace ve skutečnosti rozhoduje, jak rychle se auto nabije. Dobíjecí stanice zpravidla poskytují výkon až 22 kW a lze se s nimi setkat tam, kde lze s autem chvíli zaparkovat a nabíjet v době, kdy auto nepotřebujeme, typicky v hotelích, obchodních centrech, u restaurací apod.

Poslední dobou se u nás již můžeme setkat i s tzv. ultrarychlými nabíjecími stanicemi, tedy takovými, které poskytují nabíjecí výkon zpravidla přes 100 kW. Stanice s výkonem 175, respektive 150 kW, mají v nabídce například firmy E.ON, PRE či IONITY.

Na území ČR najdeme také stanice Tesla Supercharger. Ty jsou však určené pouze pro nabíjení automobilů Tesla. V počátečních dobách elektromobility bylo nabíjení na Superchargerech zcela zdarma. Nyní dostává každý nový zákazník zdarma 400 kWh. Z pohledu daňového to pro uživatele vozidel Tesla znamená, že zpočátku mu žádné náklady spojené se spotřebou elektrické energie nevznikají.

V případě využití veřejných dobíjecích stanic by z pohledu daňových výdajů problémy vznikat neměly, neboť při jejich využití obdrží každý účastník doklad o množství a ceně spotřebované energie, ať už v papírové podobě nebo v rámci nejrůznějších přehledů a programových aplikací. Cena spotřebované energie je tímto způsobem prokázána.

Dobíjení ze zásuvky představuje v podstatě primární způsob nabíjení elektromobilu, který je zároveň i velmi pohodlný. Ve srovnání se spalovacími motory probíhá v tomto případě čerpání v době, kdy auto stojí zaparkované u zaměstnance či podnikatele doma nebo v práci. Auta s menší baterií se přes klasickou zásuvku dají nabít už za pár hodin, některým modelům s velkou baterií to však bude trvat více než 24 hodin.

Uplatnění daňových výdajů bude v těchto případech závislé na individuálních podmínkách. Lze je uplatnit ve skutečné výši, pokud bude možné tuto výši, tedy cenu a množství energie, prokázat, nebo je možné na základě dříve popsaných ustanovení ZDP použít průměrnou (referenční) cenu ve výši 5 Kč/kWh (resp. 4,80 Kč/kWh v roce 2020).

Tzv. wallbox lze zjednodušeně charakterizovat jako speciální (často nástěnnou) dobíječku. Jedná se většinou o třífázové zařízení do 22 kW/32 A na střídavý proud (AC). Mnohé i z těch nejlevnějších wallboxů dokážou v porovnání s běžnou zásuvkou dobu dobíjení výrazně zkrátit. Při kombinaci špičkového wallboxu a elektromobilu s palubní dobíječkou 22 kW je dobíjení 10x rychlejší než z běžné zásuvky.

Vzhledem k rostoucí variabilitě wallboxů s různým technickým provedením bude v mnoha případech vhodné požádat o jejich statistické zatřídění specializovaná pracoviště. Ze zatřídění wallboxu bude totiž vycházet jeho správné posouzení z pohledu ZDP. Z tohoto hlediska může být považován za:

• - příslušenství vozidla,
• - samostatnou movitou věc,
• - součást nemovité věci.

O příslušenství vozidla půjde zejména v případě, kdy se jedná o movitou věc (případně připevněnou na stěnu, ale lehce odnímatelnou), určenou pro nabíjení konkrétního elektromobilu. Jestliže bude takový wallbox pořízený zároveň s vozidlem, bude jeho cena zahrnuta do vstupní ceny vozidla a při poskytnutí takového elektromobilu zaměstnanci pro služební i soukromé účely bude ovlivňovat zdanitelný příjem zaměstnance podle § 6 odst. 6 ZDP. Dodatečně pořízený wallbox představuje rozšíření vybavenosti, tedy modernizaci vozidla. V případě vstupní ceny vyšší než 80 000 Kč (do roku 2020 vyšší než 40 000 Kč) se jedná o technické zhodnocení vozidla – zvýšení jeho vstupní ceny, a u manažerských vozidel opět s vlivem na výši příjmů zaměstnance podle § 6 odst. 6 ZDP. Při nižší vstupní ceně jde o provozní (daňový) náklad bez dopadu na výši příjmu zaměstnance užívajícího vozidlo pro služební i soukromé účely.

O samostatnou movitou věc se u wallboxu bude jednat opět v případě, že jde o věc movitou, která ale není na rozdíl od předchozího případu určena k používání jako příslušenství konkrétního vozidla. Může se jednat např. o situaci, kdy je daný wallbox pravidelně používán k dobíjení více vozidel nebo se používá střídavě u více vozidel. Posouzení z pohledu ZDP bude v takovém případě záviset především na jeho vstupní ceně. Protože se cena různých typů wallboxu v současné době pohybuje nejčastěji řádově od 12 000 Kč do 100 000 Kč, může se jednat v případě vstupní ceny přesahující 80 000 Kč o dlouhodobý majetek podle § 26 ZDP, který bude daňově odpisován pravděpodobně ve 3 odpisové skupině, a v případě ceny nižší půjde o jednorázový daňový výdaj, případně podle rozhodnutí daného poplatníka o dlouhodobý hmotný majetek podle účetních předpisů, kdy daňovým výdajem budou podle § 24 odst. 2 písm. v) ZDP jeho účetní odpisy.

Vrátíme-li se u tohoto typu wallboxu k situaci jeho využívání zaměstnancem při poskytnutí elektromobilu pro služební i soukromé účely, na straně zaměstnance bude z titulu jeho používání vznikat zdanitelný příjem podle § 6 odst. 3 ZDP.

Nejzajímavější situace vzniká u (zejména dražších typů) wallboxů, které jsou spojeny s nemovitou věcí. Zde je třeba rozlišovat wallboxy, které jsou sice k budově připojeny, ale funkčně s ní nesouvisí a jsou lehce odnímatelné (např. pověšené na stěně a zapojené do zásuvky), které představují samostatný majetek uvedený výše, a wallboxy funkčně spojené s budovou, které jsou nejčastěji přímo pevně připojeny na elektrický rozvaděč. Tyto s budovou funkčně spojené nabíječky představují věcně i hodnotově součást nemovité věci, tzn., že pokud by byly pořizovány zároveň s novou stavbou, budou součástí jejího ocenění, a pokud by byly pořizovány dodatečně do stávajících budov, což bude v praxi zřejmě častější případ, půjde buď o provozní náklad, nebo se v případě, kdy spolu s ostatními zásahy do budovy charakteru technického zhodnocení cenově v daném zdaňovacím období přesáhnou 80 000 Kč, bude jednat o technické zhodnocení budovy a hodnota wallboxu bude prakticky daňově odpisována ve stejné odpisové skupině jako celá budova či stavba.

Jak vyplývá z výše uvedeného, zásadním rozdílem mezi elektromobily a automobily na uhlovodíková paliva je typ pohonné hmoty a s tím související odlišnosti při jejich čerpání. Využití elektrické energie k pohonu vozidel přináší daleko širší škálu možností jejího získání ve srovnání s klasickými dříve používanými palivy. V případě elektřiny může služební vozidlo nabíjet např. i zaměstnanec doma ze své vlastní elektrické sítě. Tato širší kombinace variant u využití vozidla (služební vs. soukromé) a u nabíjení vozidla (zaměstnavatel, příp. třetí osoba – dodavatel vs. zaměstnanec) přináší rovněž nové otázky v oblasti jejich posouzení z pohledu daňového.

Již dříve řešená situace nastává v případě, kdy je služební vozidlo nabíjeno výhradně na náklady zaměstnavatele, tzn. buď z elektrické sítě u zaměstnavatele, nebo u komerčních dobíjecích stanic. Pokud je takové vozidlo kromě služebních účelů používáno zaměstnancem i pro účely soukromé, vzniká na základě evidence jízd pohledávka zaměstnavatele vůči zaměstnanci odpovídající spotřebě elektrické energie pro jeho soukromé jízdy. V praxi je tato situace řešena dvěma způsoby. Buď zaměstnanec zaměstnavateli příslušnou částku uhradí (resp. je mu stržena ze mzdy), nebo zaměstnanec na základě smluvního ujednání či rozhodnutí zaměstnavatele v případě PHM použitých pro soukromé účely zaměstnance hodnotu PHM hradit nemusí.

Pokud by naopak veškerou elektrickou energii nabíjel zaměstnanec ze své domácí sítě, vznikla by mu pohledávka vůči zaměstnavateli a vzniklý příjem by na straně zaměstnance nebyl podle ustanovení § 6 odst. 7 písm. a) a d) ZDP předmětem daně z příjmů. Pokud jde o stanovení ceny spotřebované energie, bude záležet na typu dobíjecího zařízení (viz výše).

V případě tzv. chytrých dobíjecích zařízení, která dokážou přesně změřit spotřebu elektřiny při nabíjení elektromobilu či chytrých systémů v automobilech, které v některých případech umožňují i přepnutí mezi režimy soukromé a pracovní jízdy, jsou k dispozici průkazné informace o elektřině spotřebované pro nabití i zvýšení zásoby elektřiny v bateriích vozidla. Při kombinaci dobíjení u zaměstnavatele i doma u zaměstnance pak lze postupovat tak, že se bude vycházet z informací o nabíjení u nabíjecích stanic, případně z chytrých systémů u zaměstnavatele a energie spotřebovaná při nabíjení v domácnosti zaměstnance se následně na základě údajů z evidence jízd dopočítá.

Elektrická energie jako pohonná hmota má ve srovnání s uhlovodíkovými palivy svá specifika i v oblasti spotřeby. Především platí, že pokud evidujeme spotřebovanou energii při nabíjení baterie vozidla, část z ní se spotřebuje na samotný proces nabíjení a neslouží tedy k vlastnímu pohonu elektromobilu. Tuto spotřebu není schopna většina nabíjecích zařízení odlišit a změřit. Pokud tedy konkrétní poplatník nemá k dispozici sofistikovaná zařízení a systémy, které by byly schopny evidovat přesné hodnoty nabití, tak pro daňové účely nezbývá než vyjít ze spotřeby uváděné v technickém průkazu vozidla výrobcem. Podle platných norem by měla tato hodnota zohledňovat i energii spotřebovanou na klimatizaci, topení apod. Stejně jako u klasických automobilů i u elektromobilů platí, že konečnou výši spotřeby lze výrazně ovlivnit rovněž stylem jízdy každého řidiče.

Kromě samotných elektromobilů se nástup elektromobility projevuje i podobě tzv. hybridních vozidel, označovaných z anglického termínu plug-in hybrid electric vehicle rovněž jako „plug-in vozidla”, případně “PHEV“.

Hybridním vozidlem se rozumí motorové vozidlo obsahující současně spalovací i elektrický motor, u kterého dochází k automatickému přepínání mezi jednotlivými pohonnými soustavami. U některých typů vozidel lze toto přepínání řídit i ručně (manuálně). Tato vozidla tedy obsahují vedle klasického spalovacího motoru na uhlovodíková paliva rovněž elektromotor(y), ale s tím, že kapacita baterie obvykle neumožňuje dojezd delší než několik desítek kilometrů. Výhoda kombinace dvou druhů paliva spočívá v tom, že při používání spalovacího motoru jsou baterie dobíjeny ze zbytkové energie vznikající např. při jízdě z kopce, brzdění apod.

Protože u hybridních vozidel dochází k použití dvou různých druhů paliva, měly by být údaje o spotřebě obou druhů pohonných hmot v dokladech vozidla uváděny samostatně pro daný druh pohonné hmoty. Vzhledem k často automatickému přepínání mezi druhy pohonných hmot může být obtížné určit, např. u vozidel používaných zaměstnancem pro služební i soukromé účely (manažerské vozidlo), množství spotřebované elektrické energie a uhlovodíkových paliv pro účely stanovení nepeněžního příjmu.

V případě, kdy není k dispozici přesný způsob stanovení množství spotřebovaných druhů PHM u tzv. chytrých zařízení, je lze stanovit jako násobek celkového objemu spotřebované elektrické energie za kalendářní měsíc a poměru soukromě ujetých kilometrů a celkově ujetých kilometrů za daný kalendářní měsíc. Obdobně pak bude postupováno při stanovení výše nepeněžního příjmu v případě spotřeby uhlovodíkového (fosilního) paliva.

V rámci Koordinačního výboru byla řešena i otázka dobití baterie plug-in hybridního vozidla rekuperací za situace, kdy dojde při použití takového vozidla zaměstnancem při soukromé cestě k dobití baterií vozidla transformací pohybové energie vzniklé při brzdění na energii elektrickou a tuto energii potom spotřebuje zaměstnavatel, resp. jeho vozidlo při služební cestě. V případě, kdy zaměstnanec na soukromé cestě použije pouze fosilní palivo, může dojít i k úplnému dobití baterií využívaných pro pohon elektrické soustavy. Na straně zaměstnavatele tak vznikne majetkový prospěch v podobě v elektrické energie dobité ve vozidle při soukromé cestě zaměstnance. Pro praxi je důležitý odsouhlasený závěr, že na straně zaměstnavatele v tomto případě nevzniká taková forma majetkového prospěchu, která by mohla být považována za zdanitelný bezúplatný příjem z pohledu ZDP.

Znalost daňových souvislostí používání elektromobilů může usnadnit ekonomické rozhodování fyzických osob – podnikatelů a obchodních korporací, zda a v jaké míře pro svou činnost tyto typy vozidel využívat. Je třeba říci, že na konečné rozhodnutí může mít kromě čistě tržně ekonomických úvah vliv i skutečnost, že využívání elektromobilů je ze strany státních i nadnárodních institucí poměrně výrazně podporováno.

V daňové oblasti se z tohoto pohledu (mimo oblast daní z příjmů) jedná o osvobození silničních motorových vozidel, která mají elektrický pohon nebo hybridní pohon kombinující spalovací motor a elektromotor, od silniční daně podle § 3 písm. f) ZDS body 1 a 2 a nepřímo jde i o skutečnost, že elektřina není (na rozdíl od konkurenčních uhlovodíkových paliv) přímo zatížena spotřebními daněmi.

Mimo daňovou oblast lze potom využít podpory v rámci operačního programu Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost a od roku 2021 operačního programu Technologie a aplikace pro konkurenceschopnost.

Zdroj: Živnostník.cz